UPOZORNĚNÍ! Vážení zákazníci, od 17.08. do 25.08. máme dovolenou. Přijaté objednávky budeme expedovat následující dny. Děkujeme za pochopení.
Zavřít

Microdermal

Microdermal

Mikrodermální piercing se též nazývá podkožní mikroimplantát nebo též dermal anchor což znamená v angličtině podkožní kotva. Nejčastěji se však setkáte s označením microdermal. Tato technologie není nikterak složitá, pouze vyžaduje ruce zkušeného piercera. Aplikace microdermal šperku spočívá v osazení základny šperku do vzniklého otvoru v kůži, přičemž bolestivost tohoto zákroku je srovnatelná s klasickým piercingem. Microdermal piercing se dá použít téměř na každé místo na těle.


Při aplikaci se nejprve vytvoří otvor tzv. puncherem. Do tohoto otvoru je vložen šperk, který má tvar písmena T. Kratší strana šperku se závitem prochází kůží, na ni kolmá základna je uložena vodorovně s kůží. Na závit lze našroubovat všechny běžné typy nástavců. Obvyklá doba hojení u toho piercingu se pohybuje od dvou do šesti měsíců.

 

Existují dva typy šperků, bez otvorů či s nimi. Obě provedení mají svá pro i proti. Při aplikaci varianty s otvory může tkán těmito otvory snadno prorůst a piercing pevněji drží na svém místě. V případě varianty bez otvorů je ale snazší šperk odstranit. Kvalitní microdermal se nejčastěji vyrábí z titanu, přičemž je doporučován materiál typu G23, který má nejlepší slučitelnost s tělesnou tkání.

 

Přisoudit někomu jednoznačné autorství mikrodermálu je pravděpodobně nemožné. Tvar současného šperku vznikal postupně, téměř 15 let. Pokud bychom ovšem měli někomu vzdát dík za jeho finální podobu, museli bychom se pravděpodobně obrátit k Patu Pruittovi z Custom Steel Body Jewelry, který je odpovědný za ten design šperku, jež si označení mikrodermál získal. Poprvé jej představil na APP v roce 2006.

 

Už na začátku devadesátých let někteří pierceři, jež nebyli spokojeni s výsledky, které přinášelo hojení surface piercingů a jejichž zákazníky neuspokojovala jejich vizuální podoba, začali experimentovat s podkožní aplikací šperků tvarem ne nepodobným klasickým nostrilovým náušnicím. Tak časem vznikly nejrůznější podoby takzvaných „dermal anchors“(jak se někdy nazývají mikrodermály i dnes), aniž by ovšem problematiku hojení surfaců posunuly kamkoli dále. Naopak lze říct, že frekvence jejich vyrůstání, nedohojenosti, křehkosti a nejrůznějších dalších problémů je brzy vyřadila ze hry, ačkoli se stále další pierceři snažili přijít s novými a novými řešeními.

 

Zlomový bod pravděpodobně nastal, když tři pierceři, Brian Decker, Tom Brazda a Zachary Zito, nejspíše zcela nezávisle, inspirování technikou, jíž se do těla vkládají subdermální a transdermální implantáty, přišli s „punch and taper“ metodou pro aplikaci surface piercingu. Revolučnost tohoto postupu spočívala v tom, že nebyla používána jehla. Pouze se dermal puncherem vyřízly kusy tkáně, stejně jako je tomu dnes u mikrodermálu, aby následně mohly být mezi výřezy speciální pomůckou odděleny vrstvy tkáně, mezi něž byl vložen surfacový šperk. Vzhledem k tomu, že tak byl „vpich“ veden téměř v pravém úhlu a že tkáň nebyla poškozena jehlou, množství dobře zahojených surfaců rapidně stouplo.

 

Podobně významnou události pro vývoj současné podoby microdermalu je objev či vynález transdermálních implantátu Steve Haworthem kolem roku 1995. Ono „trans-“ v názvu této modifikace znamená, že implantát prochází skrze kůži: na povrchu pokožky můžeme spatřit někdy i poměrně veliký ocelový, později titanový, zavit, na nějž lze našroubovat libovolné zakončení. Pod pokožkou je potom tento implantát zakotven pomocí rozlehlé ocelové základny, jež je proděravělá tak, aby skrze ni prorostla tkáň a implantát držela na svém místě. Podobnost s mikrodermály jak je známe dnes je zřejmá. Nicméně nejen, že se tyto implantáty velice špatně hojí, ale jakožto jedny z „heavy body modifications“ jsou pro klasického piercera prakticky neuskutečnitelné, vyžadují vybavení a znalosti ne příliš vzdálené těm, jež mají chirurgové. Navíc rizika s nimi spojená jsou pro běžného zákazníka neúnosná.

 

Možnosti využití poznatků z aplikace transdermálů při méně náročných procedurách, totiž „punch and taper“ metoda, otevřela cestu otázce, zda by nebylo vhodné podobně se inspirovat i co do designu šperků. Autoři mikrodermálu si tedy z trandermálních implantátů ponechaly prorosty v základně šperku, které nejen upevňují šperk v podkoží, ale zároveň snižují možnost jeho vyloučení, avšak tuto základnu tvarově přizpůsobily tak, aby bylo možné šperk do těla vpravit bez nutnosti „chirurgického“ zásahu, pouze pomoci „punch and taper“ metody pro aplikaci surfaců. S několika pozdějšími drobnými úpravami, jež doporučila piercingová praxe, byly mikrodermály na světě.

 

 

 

Anchor-Piercing.cz ©



Zpět na články...
Microdermal - microdermal piercing
microdermal piercing
Microdermal - microdermal piercing
microdermal piercing
Microdermal - microdermal piercing
microdermal piercing
Microdermal - microdermal piercing
microdermal piercing