piercing pupíku
akrylové plugy
piercing ucha
piercing bradavek
piercing
piercing nosu
akrylové tunely
piercing nosu
piercing
piercing nosu
www.sububi.cz

Jim Ward, otec moderního piercingu

Jim Ward, otec moderního piercingu

Jim Ward se narodil v roce 1941 v západní Oklahomě. Oklahomu neměl nikdy rád a ani na dětství ve své biografii nevzpomíná v dobrém. Byl podroben přísné náboženské výchově a často trestán rodiči, což se podepsalo na jeho vývoji a komplikované povaze. Sám se charakterizuje jako velmi plaché dítě trpící stálým pocitem viny a své výchově připisuje též pozdější zálibu ve světě S/M. V jedenácti letech se s rodinou přestěhoval do Colorada. V dospívání si začal uvědomovat svou homosexualitu a i přes počáteční pocity viny pramenící z náboženské výchovy začal v tomto směru experimentovat. Přes gay komunitu a motorkářský klub New York Motor Bike se seznámil se S/M praktikami.


Po maturitě začal Jim Ward pracovat v New Yorku na různých pozicích v odvětví designu a seznámil se i s výrobou šperků. V roce 1967 si přečetl článek o námořníkovi, který měl propíchnuté ucho. Rozhodl se, že chce mít uši propíchnuté též a to i přesto že tuto ozdobu nikdo v běžné společnosti nenosil. Tento moment se dá považovat za zásadní zlom jeho života. Od kamaráda z motorkářského klubu, který sloužil na námořní lodi a měl propíchnuté ucho i tetování na těle si nechal lalůček ucha propíchnout velkou šicí jehlou. V té době pracoval jako dekoratér v prodejně soch a obrazů. Šest týdnů si každý den ucho přelepoval, protože se bál že by ho zaměstnavatel propustil. Po nějaké době následoval piercing bradavek. V té době neexistovaly patřičné nástroje pro dobré propíchnutí, ani šperky které by se do vpichů dali umístit. Musel si tak vystačit s provizorním nářadím a kroužky vyrobenými z drátů.

 

 

Na počátku šedesátých let strávil Jim Ward několik let na univerzitě v Coloradu, kde studoval obor výtvarného umění. Seznámil se s jinými členy motorkářských klubů a navštěvoval místní gay bary. Začal experimentovat s dalšími místy pro umístění piercingu. Tyto pokusy však často končily nezdarem. Jednak zatím nevěděl o tom ideálním místě, na které piercing aplikovat a též se setkával se špatným hojením piercingu z důvodu nevhodného či nekvalitního materiálu. Piercingová šperky se nedaly koupit, protože je vlastně ještě nikdo neznal, nechával si tak občas vyrábět šperky u klenotníků podle vlastního zadání. Jeho pokusy ale zatím nebyly příliš úspěšné.

 

 

Koncem šedesátých let se v celé společnosti začalo projevovat hnutí hippies, tím došlo k uvolnění atmosféry a k pronikání nových trendů. Začátkem sedmdesátých let byl však piercing pořád vyhrazen jen pro hrstku nadšenců většinou z řad hardcore fetišistů. Nikoho, ani samotného Jimna Warda tehdy nenapadlo, že by se piercing mohl někdy v budoucnu tak masově rozšířit, jako k tomu došlo. V roce 1973 se Jim Ward přestěhoval do West Hollywoodu, kde si pronajal dům. Následně potkává Douga Malloye, který má též nějaké zkušenosti s piercingem. Vyměňují si své poznatky, zkušenosti a kontakty na klenotníky. Šperky pro piercing se daly vyrobit pouze na zakázku u klenotníka, jejich výroba byla ale extrémně drahá. Vzhledem ke zkušenostem s designem a výrobou šperků začal Jim Ward přemýšlet jak si piercingové šperky vyrobit sám. Nakoupil si zlatý drát a nějaké nástroje, první piercingový šperk, který vyrobil, sloužil pro piercing bradavky. Ze začátku používal pro propichování tlusté jehly pro hospodářská zvířata, později kanyly. Matka Jima Warda pracovala dvacet let jako sestra u očního lékaře, měl tak představu že je třeba sterilizovat nástroje a jak takovou sterilizaci provést. Sterilizaci prováděl pomocí obyčejného tlakového hrnce, nutno podotknout že to bylo v době, kdy o AIDS neměl téměř nikdo ani ponětí. Při propichování tak nepoužíval gumové rukavice, ale ruce si pouze omyl.

 

 

V roce 1975 zakládá Jim Ward společně s Dougem Malloyem firmu s názvem GAUNTLET ENTERPRISES a následně piercingové studio GAUNTLET. Aby mohl vyrábět piercingové šperky, musel si Jim pořídit klenotnický stůl, který byl však velmi drahý. Nakonec vše vyřešil překližkou, železem ze šrotiště a vyrobil si vlastní klenotnický stůl. Na pohled nebyl sice nic moc, ale Jim ho používal ještě 25 let po zahájení výroby piercingových šperků. Jim Ward byl v podstatě první svého druhu. Neměl internet, neměl možnost čerpat informace z knih a nemohl se ani s nikým poradit. Vše co dělal, musel vytvářet na základě metody pokus – omyl a postupně šperky odlaďovat k větší dokonalosti. To co se třeba původně zdálo jako dobrý nápad, se při použití v praxi ukázalo jako zcela nevhodné. Byl též značně opatrný, aby někomu nemohl nevhodným šperkem či aplikací způsobit nějaké zdravotní problémy, což znatelně zpomalovalo celkový vývoj.

 

 

V průběhu let se vytvořil okruh asi sta piercingových nadšenců, kteří si navzájem vyměňovali zkušenosti a na jejichž základě Jim mohl vystavět své podnikání. Piercing se pomalu začal rozšiřovat v gay komunitě. Objevovali se počáteční problémy jak s nevhodnými materiály jako byl například nikl, na který má většina lidí alergii a je pro piercing nevhodný, tak s nedokonalým provedením které bránilo dobrému zhojení a bezpečnému nošení piercingu. Materiály, které se neslučovaly s používáním v nezhojeném piercingu, byly naštěstí poměrně rychle odhaleny a upustilo se od jejich používání. Gumové rukavice se při aplikaci piercingu začaly používat až zhruba po deseti letech při vypuknutí epidemie AIDS. Do té doby je používali pouze lékaři při chirurgických zákrocích, protože o riziku nákazy neměl nikdo ani ponětí.

 

 

Provádění piercingu bylo často velmi složité, protože chyběly vhodné nástroje. Ty si začal průběžně Jim Ward vyrábět sám, podle toho jak nabýval nové poznatky. Došlo k vývinu mnoha nástrojů a nových technik vpichu, které byly pro uživatele méně bolestivé a rychlé na aplikaci. Postupně se od propichování uší a bradavek dostávalo ke složitějším piercingům, jako byl například piercing genitálií.

 

 

GAUNTLET ENTERPRISE vydal několik propagačních letáků s fotkami a popisem provádění několika základních piercingů, které se později přeměnily v časopis PFIQ, který vycházel od roku 1977 a byl vydáván přes dvacet let. Časopis obsahoval dokumentace provádění piercingu, množství fotek často se zaměřením na fetiš a S/M. V raných dobách své existence byl širokou veřejností považován za obscénní a v některých státech USA docházelo k jeho zabavování celníky a jinými státními institucemi. I díky němu však docházelo k masivnímu rozšíření povědomosti o piercingu mezi běžné občany a skupiny mimo GAY scénu. V následujících letech vytvořil Jim Ward většinu designových a technických řešení, které se používají do dnešní doby.

 

 

Nejčastější materiál pro výrobu piercingových šperků bylo stříbro a zlato. Šperky se vyráběly ručně a jejich výroba byla značně složitá. Jak postupně stoupala neúnosně cena zlata, byl GAUNTLET nucen přejít na výrobu z nerezové oceli. Nerezových ocelí však existují stovky druhů, základní problém tedy byl jak určit, který z nich je vhodný pro vkládání do těla. Zjistilo se, že je nutné, aby výsledná ocel obsahovala málo uhlíku a neobsahovala nežádoucí nikl. Začala se používat nerezová ocel třídy 306 a 316. Díky větší tvrdosti nerezové oceli se však počáteční výroba setkávala s problémy a bylo třeba objevit zcela nová řešení výroby. Už nebylo možné vyrábět šperky v domácích podmínkách, ale muselo se najít vhodné strojní zařízení, které zvládne jejich výrobu v potřebné kvalitě. Výroba však byla poměrně drahá, protože zákazníků nebylo tolik, aby se šperky daly vyrábět ve velkých sériích.

 

 

Jim Ward se rozhodl propagovat piercing jak se jen dá. V roce 1977 se rozhodl zúčastnit Tattoo Konvence v Renu, kterou pořádala Mezinárodní tetovací asociace (ITAA). Vymyslel sortiment šperků, shromáždil nástroje a vyrazil. Byl velmi dobře přijat a návštěvníci jevili o jeho práci zájem, nakonec se to však ukázalo jako mylné zdání. ITAA spolu s většinou umělců věnujících se tetování včetně Eda Hardyho hlasovali, že piercing nemá být prezentován společně s tetováním a mohl by poškodit jeho dobré jméno. Dnes přitom tyto dvě odvětví patří věrně k sobě.

 

 

Tento postoj přetrvával zhruba až do roku 1980, kdy trh s piercingem doslova explodoval. Umělci věnující se tetování a jejich organizace si uvědomili, že piercing může skýtat velký byznys a jejich postoj se ze dne na den změnil. Došlo k propagaci piercingu společně s tetováním a najednou se piercing začal provádět na mnoha místech, bez ohledu na to zda s ním měli pierceři patřičné zkušenosti.

 

 

Firma GAUNTLET ENTERPRISES funguje až do roku 1998, kdy se dostává do finančních potíží a je na ni uvalen konkurz.

 

 

Piercing se stává stále běžnější součástí našich životů a jen těžko si můžeme představit s jakými obtížemi a odmítáním se musel Jim Ward setkávat při jeho propagování před čtyřiceti lety. Tomuto člověku vděčíme za většinu piercingových standardů dnešní doby, i když u široké veřejnosti není jeho jméno tím nejznámějším. Bez Jima Warda a jeho přátel by však piercing tak, jak ho známe dnes, nikdy nevznikl. Jim Ward je žíjící piercingovou legendou, které za vše co pro svět piercingu udělal patří velký dík.

 

 

 

Anchor-Piercing.cz©



Zpět na články...
Jim Ward, otec moderního piercingu - Jim Ward
Jim Ward
Jim Ward, otec moderního piercingu - Jim Ward
Jim Ward
Jim Ward, otec moderního piercingu - Doug Malloy
Doug Malloy
Jim Ward, otec moderního piercingu - časopis PFIQ z naší sbírky
časopis PFIQ z naší sbírky
Jim Ward, otec moderního piercingu - titulní strana katalogu GAUNTLET 1997
titulní strana katalogu GAUNTLET 1997
Jim Ward, otec moderního piercingu - katalog GAUNTLET 1997
katalog GAUNTLET 1997
Jim Ward, otec moderního piercingu - katalog GAUNTLET 1997
katalog GAUNTLET 1997
Jim Ward, otec moderního piercingu - katalog GAUNTLET 1997
katalog GAUNTLET 1997
Jim Ward, otec moderního piercingu - katalog GAUNTLET 1997
katalog GAUNTLET 1997
Jim Ward, otec moderního piercingu - Jim Ward na obálce své knihy
Jim Ward na obálce své knihy
Všechna práva vyhrazena ©2017 Anchor-Piercing.cz
Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.